Hranice, která dělí normu od přemrštěnosti či dokonce závislosti, je velmi tenká a člověk ani nepozná, že ji překročil. Dokonce to platí i pro zdravý způsob života. Těm, kdo svoje tělo sledují s puntičkářským zaujetím a jsou psychicky závislí na zdravém životním stylu, se říká orthorektici. Někteří ani nenakupují běžné potraviny, natož aby vařili – konzumují výhradně potravinové doplňky, vitamíny a proteinové koktejly. Denně se váží a měří tukovou vrstvu. Nejméně jednou, ale raději dvakrát denně sportují, ovšemže s testerem na hrudníku, aby měli jasno o tepové frekvenci a spálené energii. Že takový způsob existence je facha na celý den, když to chtějí „dělat pořádně“, netřeba zdůrazňovat.
V každém článku o hubnutí se píše: „Pouze dieta nefunguje“. Některé ženy toužící ztratit nadbytečná kila tuhle pravdu respektují (na rozdíl od těch, co hubnou „zadarmo“, tj. pouhým nejedením). Jsou si vědomy, že cesta k štíhlému a pevnému tělu vede přes tvrdou dietu spojenou s pohybem. A tak velmi málo jedí, zato cvičí, až se z nich kouří. Jejich podvyživený organismus sotva vydrží aerobik, jogging, spinning, squash… zkrátka každý aerobní sport, při němž je zaručeno vydatné spalování. Jenže výsledek je šokující: i při takové „životosprávě“ přibírají 1 – 2 kila ročně. Sebezáchovný mechanismus těla totiž velí tukům, aby se ukládaly. Chcete hubnout? Míň cvičte a víc jezte!
Opačně jsou na tom ženy, kterým není jedno, jak vypadají, ale za kus chleba s máslem by upsaly duši ďáblu. A tak jdou na hubnutí z druhého konce: víc a víc sportují. „Znám pacientky, které tráví v tělocvičně den co den spoustu času jen proto, že nemají vůli hladovět,“ říká MUDr. Erika Matějková. „Každé sousto kompenzují kilometry joggingu nebo každodenním aerobikem. Jenže ne a ne zhubnout. A co je ještě horší: zděsí se, když si naměří 30 procent tělesného tuku – jsou na hranici obezity! Jak je to možné? ptají se, když doputují do poradny pro snižování nadváhy.“ Vysvětlení je jednoduché: soustavně přetěžovaný organismus přepne metabolismus na úsporný spalovací systém. Tuto vlastnost nemůžete ošálit nebo změnit – jde o genetické naprogramování pro případ nouze. Šetřící gen máme ve své genetické výbavě téměř všichni. Zdědili jsme ho po předcích. Jen s tímto genem mohli naši předci přežít roky hladomorů a nedostatku jídla. Jedná se vlastně o zdravou sebezáchovnou cestu našeho organismu, i když nám nyní v době nadbytku jídla příliš neslouží.
„Míň sportu, zato změna jídelníčku, tudy vede cesta ke ztrátě kilogramů. Rozdělte denní příjem 5000 kilojoulů na 6 až 7 porcí a cvičte jen 2 až 3x týdně. Hubnutí se dostaví po 14 dnech,“ doporučuje lékařka.
Co nutí inteligentní, úspěšnou, dynamickou, ctižádostivou, profesionálně zdatnou ženu, aby se ničila nejedením a přemrštěným sportováním? Proč nesnese pomyšlení, že má v pase faldík? „Základem léčení poruchy příjmu potravin je odhalit příčinu. Velmi často to bývá nenávist k vlastnímu tělu, nespokojenost s tím, jak vypadám,“ vysvětluje lékařka. „Kde se tak silná nespokojenost v člověku bere? Ve většině případů je jejím původcem rodina. Matka je obvykle ten typ, co o sebe dbá a snaží se vypadat mladě a štíhle. A chce, aby i její dcera vypadala co nejlépe. Pořád ji něco vytýká: ‚Podívej se na sebe, jak vypadáš! Když s tím nic neuděláš, bude z tebe za pět let odporná hrouda sádla! Žádný chlap se na tebe nepodívá!‘ Jiná varianta: matky, které dcerám stále kupují všelijaké hubnoucí preparáty. V obou případech platí: matka chválí, jen když dcera zhubne. A protože dítě prahne po rodičovské pochvale, tak se snaží nejíst. Jsou však i opačné případy: dívky odmítají jídlo jako formu vzpoury proti příliš autoritativnímu rodiči, na důkaz své svobody.“
Následky dospívání v takové rodině jsou katastrofální: dívky cítí nenávist k sobě, k tomu, jak vypadají, cítí povinnost se změnit za cenu jakýchkoli obětí, nebo jsou svým vzhledem tak posedlé, že jej považují za prvořadou hodnotu. Život je přece krásný.
Nepředstavujme si ženy s poruchou příjmu potravy jako ušlápnuté chudinky. Ženy, které se dokážou týrat hlady i sportem, mají velmi silnou vůli. Jsou to výrazné osobnosti, úspěšné ve své profesi, ctižádostivé, pedantsky přísné samy na sebe. Obvykle se úkolují a přísně kontrolují; když nesplní, co si předsevzaly, trápí je výčitky. Pod lékařským vedením se musí naučit zdánlivě jednoduchou, ale pro ně velmi obtížnou věc: povolit si. Učí se neposlouchat svůj vnitřní „sebevychovatelský“ hlas, který velí musíš. Psychoterapeut jim ukáže cestu, ale jít po ní musejí samy. Proto například nedostávají vypracovaný jídelníček s dovolenými jídly, ale sestavují si ho podle nutričních a energetických hodnot potravin a vlastní chuti. Když se naučí být na sebe hodnější, když se naučí koukat na svět jinýma očima, budou mile překvapeny. Zjistí, že i bez dřiny v tělocvičně a s faldy na břiše je život krásný.
Text MARIE KRAUSOVÁ, Puls Odborná spolupráce MUDr. Erika Matějková