Pavla byla vždy dítě s lehkou nadváhou. Vážila vždy tak o 5 kg více, než by měla. Cítila, že mezi ostatní spolužáky nezapadá tím, jak vypadá, ani jak chodí oblékaná. Rodiče neměli peníze na to, aby jí kupovali nové boty a kalhoty. Snažila se to kompenzovat alespoň tím, že se učila na samé jedničky. Na střední škole se zamilovala do Petra. Petr se vždy rád otočil za hezkými holkami. Často ji upozorňoval na to, že zase má faldík na břichu. Byla to pro něho spíše zábava, nemůže říci, že by jí to vyčítal. O to déle si to pamatovala. Pavla získala výbornou práci, spolužačky jí záviděly. Bylo příjemné pochlubit se svým postavením. Petr však trávil čím dál více času v práci, postupně i v sobotu a neděli. Za 6 týdnů se jí přiznal, že má jinou ženu. Pavla to nejdříve zvládala velmi dobře. Snažila se více se věnovat sama sobě, chodila s kamarádkami do kina, začala konečně držet dietu a cvičit. Hubla relativně snadno, také nemusela konec konců nikomu vařit. Bylo příjemné slyšet obdivné reakce kamarádek. Pak potkala ve městě Petra s novou dívkou, která byla krásná a štíhlá. Byl to pro ni šok. Postupně se Pavla začala zavírat doma, chodit již nikam nechtěla, hlavně ne na večeře a návštěvy příbuzných, kde jí vždy nabízeli jídlo. Zvládla vždy odmítnout, když ne, tak šla potají zvracet. Matka se jí začala ptát, zda není nemocná, kamarádky si začaly za jejími zády šuškat. Nevěděla proč, tak příjemně se přece dlouho necítila. Celý den přemýšlela, co si může dát a co ne. K některým jídlům začala mít až odpor, např. k vepřovému, knedlíkům, vajíčkům, sýrům. Naopak povolené byly zelenina a ovoce. Někdy se stalo, že za den snědla i 5kg jablek. Postupně se zvracení stávalo průvodním jevem po každém jídle. To, že snědla i malé množství pro ni nepovolené potraviny, jí dokázalo zkazit celý den, dokud se nevyzvracela. Uvědomovala si, že jí je již vše velké, ale když se podívala na sebe do zrcadla, bylo jí ze sebe špatně. Matka jí sehnala kontakt na psychologa. Nejdříve se rozčilovala, že to není její problém. Nepodobá se přece těm vyhublým anorektičkám z časopisů. Postupně ale musela přiznat, že se jí tento problém přece jen týká. S psycholožkou nejdříve zjišťovaly, co ji k hubnutí přinutilo, co byl vyvolávající moment. S překvapením si vzpomněla na Petra, jak jí štípe do faldů na břichu. Uzavřely plán, že se bude snažit každý týden přidat jednu zakázanou potravinu. Byl to boj. Ne vždy uspěla, často to řešila zvracením. Po 6 měsících si dokázala dát oběd v restauraci a často zjistila, že snědla bez výčitek i to, co předtím nemohla. Byly to první známky toho, že nad svou chorobou zvítězila.