K jídlu nás nenutí jen hlad, chutě či barevnost jídla. Daleko častěji za zvýšeným příjmem jídla a následně přejídáním stojí naše emoce, pocity, denní nálady. Proč jíme vždy, když se vrátíme z práce domů? Proč mám největší chuť k jídlu právě v sobotu a neděli? Čím to je, že když jsem v napětí, nemohu jídlo ani pozřít? Za všemi těmito stavy stojí skrytě naše emoce.
Když kojenec brečí, matka ho jde automaticky nakojit. Dítěti, které si rozbilo koleno, babička hned nese nějaký pamlsek, hladí ho a utěšuje. Myslíte, že v dospělosti jsme již na tento „primitivní“ dětský způsob povzneseni? Opak je pravdou. Vynadal mi dnes můj šéf? Nevadí, na zpáteční cestě domů se stavím pro ten dobrý medovník, co prodávají na rohu. Nepovedlo se mi dnes udělat zkoušku ve škole? Půjdu alespoň s přítelem na dobrou večeři. Někdy jsou ale naše emoce skryté a nevyvolává je jednoznačná prohra či neúspěch. Jsem prostě jen smutná. Ten život jsem si představovala jinak. Vlastně mi nic neschází, mám vše, měla bych být šťastná. Asi jsem moc náročná. Takovéto podprahové pocity, které nám automaticky běží hlavou, jsou nejčastěji ty, které nás přivádějí k jídlu.
Vždy, když jsem odříkala básničku, dostala jsem od dědy bonbóny. Prababička mě za návštěvu u ní vždy odměnila čokoládou. Za vysvědčení jsme byli pozvani do cukrárny nebo do McDonalds. Cukrárna, zákusek či hamburger je odměnou za naše úspěchy. Podvědomě takto odměňujeme i nyní v dospělém věku, a to nejen své okolí (např. uvařím manželovi dobré jídlo, vymaloval přece celý byt), ale hlavně sami sebe (musela jsem zase celou noc vstávat k našemu Jeníkovi, dám si ráno koláč).
V pozdějším věku jdeme navštívit kamarádku a jako projev svého vztahu a úcty k ní nakoupíme chlebíčky, čokoládu, víno. Musíme přinést alespoň něco, aby se na nás nezlobila. Je to přece slušnost. Tím, že neseme dobrůtky, si kupujeme její vztah. Dáváme jí tak najevo, že ji máme rádi a zároveň si tak tento vztah upevňujeme
Proč jsou tak náročné návštěvy u tchýně, matky či babičky? Proč, když nedojím jídlo či rovnou odmítnu večeři, vyvolává mé chování tak konfliktní atmosféru a dusno? Babička projeví svůj vztah k nám tím, že pro nás uvaří. Nepřímo nám tak sděluje: „Mám vás ráda, chci vás potěšit. V podvědomí si poté naše chování přeloží:“Ona se u mne štítí, nemá mě ráda, neváží si mě, nestojí o mě“ Já odmítám sice pouze větší porci řízku s bramborovou kaší a dortík na zajedení, ale babička rozumí, že odmítám ji. Ale nejde jen o starší lidi či nejbližší příbuzné. Jen si vzpomeňte, jak se vás dotkne, když někdo odmítne to, co jste navařila.
Proč mám největší chuť k jídlu na cestě domů nebo když už jsem konečně doma? Chci se podvědomě zbavit pracovního napětí. Až když si doma namažu rohlík s máslem a dám si kávu, tak ze mě vše spadne. Proč mám největší chuť k jídlu, když se učím na zkoušku? Proč si musím dát něco malého u televize, právě když je detektivka či horor v nejnapínavější části? Zkusme se vždy, když máme extrémně neodolatelnou chuť k jídlu, vrátit zpátky sami k sobě a zpětně se podívat do své mysli. Na své skryté automatické myšlenky. Neběželo mi právě hlavou, že stejně ničeho nedosáhnu, všichni okolo mě jsou schopnější? Nenapadlo mě, že manžel má třeba milenku, podvádí mě a a já o tom nevím? Nepřemýšlela jsem nakonec neuvědoměle o tom, že jsem osamělá a nemám žádné přátele? Jídlo je naše droga. Uklidňuje a utěšuje.
Proč mě ten nový kolega zve na večeři, aniž se příliš známe? Chce se se mnou seznámit, udělat na mě dobrý dojem a chce si zajistit, abych se s ním cítila spokojená? Proč firmy sjednávají kontrakty u pracovního oběda a skoro vždy tak získají lepší obchodní podmínky? Přihlouplé vtipy, které stále vypráví můj kolega, mě v kanceláři velmi rozčilují, ale při společném obědě jsem najednou k jeho slabostem tolerantnější. S manželkou si delší dobu nerozumíme, pozvu ji tedy na oběd. S jídlem se zvyšuje naše spokojenost a naše pozitivní naladění k okolí. Poučení lidé toho vhodně umí využít.